Kepler by mohl pracovat teoreticky do konce roku 2017, kdy se do vesmíru vydá také jeho neformální nástupce TESS. Připravují se ale i další kosmické dalekohledy. Jedním z nich je Twinkle.
Ze všech menších kosmických dalekohledů se mi z hlediska designu Twinkle líbí nejvíce. Samozřejmě u kosmických dalekohledů je důležitější spíše to, co umí, než jak vypadají. Zvláště, když je stovky či dokonce miliony kilometrů od nás ani nemůžeme obdivovat.
Úkolem Twinkle bude průzkum atmosfér exoplanet – konkrétně stovky spíše větších a především tranzitujících. Twinkle totiž bude využívat transmisní spektroskopie, kdy pozorujeme „otisk“ atmosféry planety ve světle (spektru) hvězdy.
Twinkle má pracovat v oblasti 0,5 a 5 mikrometrů a stát kolem 80 milionů dolarů, což je poměrně málo ve srovnání s mnohými jinými průzkumníky exoplanet.
Za dalekohledem stojí britské univerzity. Počáteční fáze je financována univerzitami a European Research Council, samotný dalekohled pak má být zaplacen kombinací veřejných a soukromých peněz. Start je naplánován na rok 2019.
Zajímavý je původ jména dalekohledu. Kosmické dalekohledy často dostávají název podle toho, čemu se věnují – TESS alias Transiting Exoplanet Survey Satellite je dobrým příkladem. Druhou možností je pojmenovat dalekohled po významném astronomovi (Hubble, Kepler) nebo třeba bývalém řediteli NASA.
Twinkle na to jde trochu jinak. Samotné slovo znamená v angličtině „třpytit se“, „blikat“, což je vlastně s nadsázkou to, co se děje při tranzitu exoplanety, kdy jasnost hvězdy poklesne.
Twinkle je ale také slovo, které snad všichni Britové (a nejen oni) znají v souvislosti s dětskou písničkou Twinkle Twinkle Little Star. Hned v úvodu písničky se zpívá „Jsem zvědavá, co jsi“, což se samozřejmě opět hodí ke kosmickému dalekohledu, který se bude snažit přijít na kloub atmosférám exoplanet.
V neposlední řadě není projekt jen kosmickým dalekohledem, ale také vzdělávacím projektem pro britské školy – EduTwinkle.
KIC 8462852 je jednou z nejslavnějších hvězd, kterou měl Kepler v průběhu své první mise v zorném poli. Zdá se, že minimálně jedna její záhada je rozlousknutá.
U hvězdy KIC 8462852 objevil dalekohled Kepler velmi podivné poklesy jasnosti, které svou hloubkou, délkou a průběhem nelze vysvětlit jako tranzit exoplanety a nejspíše ani jako chování samotné hvězdy. Na stole je teorie o tranzitu roje komet a bulvární plky o mimozemských artefaktech.
Před dvěma týdny přišel Bradley Schaefer s novou studií o této hvězdě. Podíval se do archívu Harvard College Observatory, který obsahuje snímky oblohy z let 1890 až 1989 a zjistil, že jasnost hvězdy v průběhu dvacátého století klesala – přibližně o 0,165 mag za století.
Podobným způsobem se žádná hvězda hlavní posloupnosti nechová. Senzace byla na světě. Ale vědecká soukolí v tomto případě zapracovala velmi rychle a už stihla vyjít náležitá „oponentura“.
Michael Hippke a Daniel Angerhausen se na jinak velmi kvalitní Schaeferovu práci podívali trochu obšírněji a objevili podobný pokles jasnosti u 18 z 28 vybraných hvězd spektrální třídy F v zorném poli Keplera. To samozřejmě zasadilo pořádnou ránu výjimečnosti KIC 8462852.
Podle autorů studie se zdá, že viníkem je nedokonalá dlouhodobá kalibrace původních fotografických desek. Pokles jasnosti KIC 8462852 v průběhu století je tak spíše datovým artefaktem než astronomickým jevem.
Definitivní odpověď může přinést analýza jiných fotografických desek, které byly pořízeny v německém Sonnebergu. Tamní sbírka ovšem není takřka vůbec digitalizována, takže to potrvá trochu déle.
Jak snadné je naletět informacím a fotografiím na internetu? Snadné, hodně snadné.
Nemusí to být nutně uprchlická krize nebo dění na Ukrajině. Internet je mocný nástroj nejen k informování ale také k manipulaci. Velmi často narazíte na hoax a ještě častěji na lidi, kteří evidentní nesmysl šíří. U „zaručeně pravdivých“ a o to více „šokujících“ fotografií tomu není jinak.
Ale astronomické vody nyní rozvířila trochu jiná fotografie. Nešlo o mimozemšťana nebo něco podobného ale o Mezinárodní kosmickou stanici.
Přelety ISS jsou velmi oblíbené. Když vidíte onou jasnou „hvězdu“, jak se pomalu šine přes celou oblohu, a vy víte, že je to ten slavný vesmírný komplex se šesticí astronautů… je to prostě pěkné.
Samozřejmě na ISS můžete namířit dalekohled. Pak už neuvidíte jen zářící bod, ale konkrétní detaily. Některým amatérům to ovšem nestačí a zkoušejí to ještě vylepšit – třeba pozorovat a zaznamenat přelet ISS přes Slunce nebo Měsíc. Oba objekty jsou poměrně velké, ale i tak je podobné pozorování složité.
Před několika dny se na internetu objevila fotografie, která byla ještě o jeden level výše – přelet ISS před Saturnem. A my nepřeletěli ale naletěli… Na FB Exoplanet vyšel snímek vlastně přesně před týdnem. Objevil se ale i jinde, mám pocit, že i na Instagramu NASA a dokonce ve slavném Astronomickém snímku dne (APOD).
Zatímco já na fotografii na FB odkázal, jiní ji přebírali na sociálních sítích často bez odkazu a někdy i bez uvedení autora… i tohle na něco (nepěkného) ukazuje.
Některým lidem se ale fotografie nezdála. Povšimli si určitých nesrovnalostí. ISS by měla být na obloze třeba dvakrát větší než Saturn a také jasnější. Nic z toho na snímku od německého astrofotografa Juliana Wessela neplatilo. A nesrovnalosti bylo více…
Proč? Přestože to bylo zcela jednoznačně propagováno jako tranzit ISS přes Saturn, jednalo se o podvrh, jehož výroba je podstatně snadnější, než výsledek, před kterým smekla velká část astronomického světa. Pořídíte snímky ISS, pak Saturnu… no a zbytek už obstará šikovný program na počítači.
Pokud neradi slavíte narozeniny či Vánoce, pak 2MASS J2126 může být tím správným místem k životu.
V posledních dnech se toho napsalo hodně o planetě Devět. Pokud vůbec existuje, dostává se na své dráze více než 1000 AU od Slunce. To je poměrně hodně, ale není to nic proti 2MASS J2126.
Objekty 2MASS J2126 a TYC 9486-927-1 nejsou novými objevy. Známe je od roku 2006 potažmo 2008. Niall Deacon a jeho kolegové ale nyní zjistili, že tyto dva objekty mají společného více, než se původně zdálo.
Velkým hitem posledních let jsou bludné planety, které neobíhají okolo žádné hvězdy. Existenci podobných planet předpovídají teorie. Z velké části půjde o planety, které vznikly klasickým způsobem v protoplanetárním disku, ale později byly z rodící se planetární soustavy gravitačními interakcemi vyhozeny ven. Podobné planety se už brzy bude snažit najít Kepler.
Pohyb obou těles po obloze. Credit: 2MASS/S. Murphy/ANU
2MASS J2126 možná mohla být jedním z kandidátů na bludnou planetu, ale nakonec to bude vše trochu jinak. 2MASS J2126 a TYC 9486-927-1 totiž tvoří binární pár. Těžko říct, zda to nazvat hvězdou a planetou, protože odhad hmotnosti 2MASS J2126 není úplně přesný a pohybuje se okolo hranice, která má alespoň formálně oddělit svět plynných obrů a hnědých trpaslíků. Konkrétně by měla mít hmotnost 11,6 až 15 Jupiterů (a ona hranice je 13 Jupiterů).
Pokud neradi slavíte Vánoce či narozeniny, může být 2MASS J2126 tím pravým místem. Okolo své hvězdy totiž oběhne jednou za 900 tisíc let. Jen pro nástěnný kalendář tam asi budete potřebovat vlastní dům.
Ale teď vážně. Velká poloosa dráhy může být kolem 7000 AU, což je opravdu hodně. Na obloze dělí oba objekty přes 200 obloukových vteřin. Světlo mimochodem tuto vzdálenost urazí asi za 40 dní.
Podobných planet na extrémně vzdálené dráze není mnoho, ale existují: WD 0806-661B (2500 AU); GU Psc b (2000 AU); SR12 C (1100 AU); and Ross 458 C (1160 AU).
2MASS J2126 a TYC 9486-927-1 budou mladým párem. Ve spektru hvězdy objevili astronomové lithium, které je v průběhu hvězdného života postupně odrovnáno. Stáří páru se tak odhaduje na 10 až 45 milionů let.
Před několika dny se objevily informace o možném objevu planety Devět daleko za dráhou Neptunu. Připravili jsme odpovědi na většinu otázek, které vás v souvislosti s planetou Devět mohly napadnout.
Byla tedy objevena planeta ve vnějších končinách Sluneční soustavy?
Ne, nebyla. Pouze dráhy asi šesti těles daleko za dráhou Neptunu ukazují, že by tam taková planeta měla být.
Takže Sluneční soustava nekončí Plutem?
Ani náhodou. Za Neptunem se nachází další tělesa. Panuje zde trochu terminologický chaos, ale pro nás je důležité, že tělesům za dráhou Neptunu říkáme transneptunická a že se do vzdálenosti asi 50 AU (1 AU = střední vzdálenost Země od Slunce) nachází Kuiperův pás, tvořený mnoha ledovými tělesy a to včetně Pluta. Ještě mnohem, mnohem dál je pak Oortův oblak – zásobárna kometárních jader.
Známá tělesa Kuiperova pásu k lednu 2016. Zobrazené jsou také obří planety J = Jupiter, S = Saturn, U = Uran, N = Neptun. Autor: WilyD, CC BY-SA 3.0, Wikipedia
Proč si astronomové myslí, že taková planeta existuje?
Objekty Kuiperova pásu začali astronomové objevovat v 90. letech. Některé z nově objevených objektů ale obíhají po poněkud zvláštních drahách a dostávají se až stovky AU daleko. Příčina této anomálie nebyla známá, ale vědělo se, že nebude souviset s gravitačním vlivem Neptunu.
Šest těles, jejichž dráhy ukazují na přítomnost planety Devět.
V roce 2014 si Chadwick Trujillo a Scott Sheppard (Carnegie Institution for Science) všimli, že několik těles se zmíněnou „anomálii“ má podobné dráhové elementy. Konkrétně se jedná o šest těles, které mají podobný argument šířky v perihelu (viz obrázek níže). Podle nové studie, která je založena na výsledcích zmíněných pánů, existuje jen velmi malá šance (0,007 %), že dráhy těchto těles jsou takto orientovány náhodně. Viníkem má být vliv planety Devět.
Sedna je prototypem skupiny těles, které mají podobné dráhové elementy – s přísluním (bodem nejblíže ke Slunci) ve vzdálenosti větší než 30 AU a odsluním (bodem nejdál od Slunce) za 150 AU. Podobný je také sklon k rovině ekliptiky a argument šířky perihelu – co to je, jsem se pokusil alespoň zběžně načrtnout. Původní obrázek: CC BY-SA 3.0, Lasunncty, Wikipedia
Kdo za „objevem“ stojí?
Autory nové studie jsou Mike Brown (*1965) a Konstantin Batygin (*1986). Oba pracují na California Institute of Technology. Slavnější z dvojice je nepochybně Brown, který je expertem na transeptunická tělesa – celkem stál u objevu 36 z nich a to včetně takových jako Haumea, Sedna a především Eris. Její objev přispěl k vyřazení Pluta ze seznamu planet v roce 2006 v Praze, neboť je o více než 20 % hmotnější než Pluto. Brown se sám označuje jako „zabiják Pluta“.
Ne, nevíme ani zda existuje, je to spíše pracovní název, který vymysleli autoři nové studie.
Jak vypadá dráha případné planety Devět?
Dráha planety Devět by měla být velmi protáhlá s excentricitou 0,6. Nejblíže se tak ke Slunci dostane na vzdálenost 200 AU, nejdál se pak dostane asi 1 200 AU daleko. Velká poloosa dráhy je 700 AU a sklon vůči rovině ekliptiky asi 30 stupňů. Nutno podotknout, že se jedná pouze o odhady! Pro srovnání: dráha Neptunu je asi 30 AU, Pluto se dostává maximálně 49 AU od Slunce. Oběžná doba planety bude 10 až 20 tisíc let.
Takže, astronomové vědí, kde ji mají hledat?
Částečně ano, vědí, jak by měla vypadat dráha planety Devět, ale samozřejmě netuší, kde na své dráze se momentálně nachází. Pokud bychom to promítli na nebe, perihelium bude přibližně okolo rektascenze 16 hodin a afélium okolo rektascenze 4 hodin. To vám asi nic neřekne, ale řekněme, že perihelium budete mít nad hlavou v květnu, afélium v listopadu. Určité omezení ale možná existuje – viz další otázka.
Nechápu, oblohu přece monitorují automatické dalekohledy, proč ji nenašli?
Ano. Existují automatické přehlídky oblohy, které hledají asteroidy. Kromě toho zde máme kvalitní infračervenou přehlídku oblohy družice WISE, která je poměrně nová. Autoři studie tento fakt dokonce používají k jistému omezení toho, kde na své dráze se planeta Devět nachází. Víme, jak slabá tělesa mohou přehlídky najít a od kdy fungují. Vzhledem k tomu, že nic nenašly, může to znamenat, že se planeta Devět momentálně pohybuje v aféliu, tedy že je nejdál od Slunce na své dráze. Je to dokonce pravděpodobnější. Těleso na protáhlé dráze má proměnlivou rychlost. V periheliu se pohybuje mnohem rychleji než v aféliu, takže okolo afelia tráví i více času.
Jak je planeta Devět vlastně velká?
Hmotnost se odhaduje na nejméně 10 Zemí. Podle toho a očekávané hustoty lze odhadnout poloměr na 2 až 4 Země. Neptun má mimochodem hmotnost 17 Zemí a poloměr 3,8 Země.
Může být planeta Devět nebezpečná pro Zemi?
Ne, její perihelium leží nejméně 200 AU daleko a i když je oběžná doba 10, 20 tisíc let dlouhá, s hlediska historie Země či života to tak dlouhá doba není. A jak je patrné, jsme tady. Neexistuje momentálně důkaz o souvislosti třeba s masovými vymíráními v geologické historii Země.
Takže je to plynný obr nebo planeta zemského (terestrického) typu?
Ano, planety se ve Sluneční soustavě dělí na terestrické (Merkur, Venuše, Země, Mars) a plynné obry (Jupiter, Saturn, Uran a Neptun). Pluta, které tak nějak nepatřilo nikam, jsme se před 10 lety zbavili.
Zajímavé jsou ovšem objevy planet mimo Sluneční soustavu. V případě exoplanet se ukazuje, že nejpočetnější nebo minimálně velmi rozšířenou skupinou planet jsou super-země. Přesná definice neexistuje, ale řekněme, že je to planeta o hmotnosti větší než Země a menší než 10 Zemí. Planeta Devět tak super-země spíše nebude, i když terminologie v tomto ohledu není přesná. Spíše bychom ji (po inspiraci u exoplanet) mohli nazvat mini-neptunem, což je termín, který se v odborné literatuře vyskytuje. Pokud si dobře pamatuji, tak poprvé byl použit u sytému HD 40307 v roce 2009.
Co bude dál?
Existují v zásadě tři možnosti. Tou první a nepochybně nejlepší je, že se planetu Devět podaří objevit – tedy pozorovat přímo. Méně atraktivní variantou je objev dalších těles, které mají podobné dráhové elementy jako současná „šestka“, na jejichž elementech je hypotéza založena.
Ale je zde ještě třetí možnost, o níž se nemluví – objevení pana Probléma. Takhle jsme nazvali objekt, který má také značně podezřelé dráhové elementy ale jiné, než dosud známá šestka. Pan Problém by na celou hypotézu vrhl jiné světlo. Ukázal by, že se daleko za dráhou Neptunu pohybuje více těles s podivnými dráhami, které ale nemusí souviset s existencí nějaké planety.
Jak se vlastně planeta Devět na obloze pozná?
Také vás okolo Vánoc všude pronásledovala ona virální kampaň, kdy jste měli mezi sněhuláky najít pandu (a pak x variací)? Planetu Devět na obloze nerozeznáte od hvězd, bude jen jedním z mnoha bodů.
Dostupná samozřejmě bude jen velkými dalekohledy, ale na snímku ji nepoznáte. Astronomové ovšem mají v rukávě dva pomocníky. Podobná chladná a ne příliš jasná tělesa je vhodné hledat v infračervené části spektra. Možná máte IR záření spojené spíše s „teplými“ tělesy, ale pro hledání studených těles je vhodnější. Navíc oproti hvězdám bude na infračerveném snímku planeta zřetelnější. Druhým pomocníkem je pohyb. Planeta Devět se totiž vůči hvězdnému pozadí pohybuje.
Planeta Devět se pohybuje po obloze? Jak a proč? Pohybují se i hvězdy, ne?
Ano, hvězdy se pohybují po obloze, ale vinou rotace Země. Pokud byste se otáčeli s celou oblohou (dalekohledy to umí), bude hvězdné nebe „statické“ – sice ne po miliony let ale my teď řešíme jednu noc. Tělesa Sluneční soustavy se budou na této hvězdné kulise pohybovat, neboť obíhají okolo Slunce a jsou relativně blízko. Země třeba v kosmu urazí 30 km/s. Planeta Devět je ale od Slunce mnohem dál a tak se pohybuje možná sotva rychlostí 1 km/s. To není moc. Její vlastní pohyb bude malý, ale…!
Pohyb Eris po obloze… Credit: Mike Brown, Wikipedia
Vyzkoušejte si můj oblíbený experiment. Položte prst na nos a zavřete jedno oko, pak ho rychle otevřete a zavřete druhé… a tak stále dokola. Palec se „pohybuje“, i když je stále na nose. Takhle funguje paralaxa. Vypůjčil jsem si i pěknou definici z Wikipedie – úhel, o který se na obloze nebeské těleso posune, je-li pozorováno z krajových bodů vhodně zvolené základny.
Paralaxou se měří vzdálenost hvězd. Základnou je v tomto případě oběžná dráha Země – pozorujete hvězdu dnes a pak za půl roku, kdy se Země dostane při svém oběhu kolem Slunce „na druhou stranu“. Planeta Devět je samozřejmě blíže než nejbližší hvězdy, takže nepotřebujete tak velkou základnu, stačí vám menší… a za hodinu vám Země urazí nějakých 100 tisíc km. To není špatné. Běžný objekt Kuiperova pásu se pohne za hodinu vlivem paralaktického pohybu asi o 3 vteřiny, Eris o 1,5 vteřiny.
Jak je planeta jasná?
Záleží, kde se momentálně nachází. Odhaduje se, že to bude okolo 18 až 24 mag. Tedy až 10 000x slabší než Pluto.
Čím budou astronomové planetu Devět hledat?
Astronomové chtějí využít dalekohledu Subaru o průměru 8,3 m, který se nachází na Havaji.
Suberu, autor: Denys, CC BY 3.0, Wikipedia
Jaké nejvzdálenější těleso ve Sluneční soustavě známe?
Napoví vám tato tabulka:
Nejvzdálenější známá tělesa Sluneční soustavy
Název / označení
V774104
Eris
2007 OR10
Sedna
2014 FC69
2006 QH181
2012 VP113
2013 FY27
Aktuální vzdálenost (AU)
~103
96.3
87.4
85.8
84.1
83.3
83.3
80.2
Perihélium (AU)
?
37.9
33.0
76.1
40.2
38.3
80.5
35.5
Afélium (AU)
?
97.7
100.7
~936
106.9
96.7
~446
83.7
Perihélium - nejbližší bod dráhy ke Slunci
Afélium - nejvzdálenější bod dráhy od Slunce
Objevujeme planety u cizích hvězd a planetu „doma“ nenajdeme. Není to divné?
To je poměrně častý dotaz. Divné to není. Abychom něco našli, máme v zásadě dvě možnosti: vidět to přímo nebo prostřednictvím vlivu toho něčeho na okolí.
V případě exoplanet třeba pozorujeme poklesy jasnosti hvězdy nebo posuvy spektrálních čar. V případě planety Devět (možná) pozorujeme její vliv právě na dráhy šesti transneptunických těles. Najít planetu Devět přímo je samozřejmě těžké, zvláště, když se nevědělo, že existuje a nevědělo se, kde hledat. Je pravdou, že některé exoplanety pozorujeme přímo, ale to jsou povětšinou takové, které jsou mladé a tedy ještě horké a vyzařují dost záření.
Takže Nibiru?
Nevím, jaká verze Nibiru nyní frčí, ale pokud si matně pamatuji, vždy nás měla vyhladit (narazit do nás nebo způsobit kdesi cosi co nás vyhladí). Od planety Devět nebezpečí nehrozí a kolem Země neprolétá…
Je vůbec planeta Devět planetou? Podle definice?
Ano, od roku 2006 máme definici. Planeta Devět určitě bude splňovat to, že obíhá okolo Slunce, se svou odhadovanou hmotností bude mít i kulový tvar a nebude měsícem. Problém nastává u bodu, který zjednodušeně řečeno říká, že planeta musí být ve svém okolí dominantní, případně že dokázala své okolí vyčistit.
Tak třeba Ceres není planeta, protože v hlavním pásu planetek je sice největší, ale nevyčistil to tam, že…
Daleko za dráhou Neptunu bude obíhat více těles. Splňuje tedy planeta Devět podmínku? To není tak jednoduché. Autoři studie přicházejí s argumentem, že narušené dráhy pozorovaných šesti těles jsou dostatečným důkazem „dominance“.
Nedávno na toto téma vyšla zajímavá studie, jejímž autorem je Jean-Luc Margot, což je mimochodem student Browna. Ten zavedl jakousi „břitvu“, která diskusi o dominanci převádí do poněkud exaktnější podoby. Planeta Devět břitvou projde.
Může mít planeta Devět měsíce?
Možné je vše…
Jak se tam dostala a proč má tak výstřední dráhu?
Planeta Devět (pokud existuje, nezapomeňte) určitě nevznikla tam, kde obíhá, ale mohla tam být vystrčena gravitačními interakcemi s jinými planetami krátce po svém vzniku. Existuje hypotéza, že Sluneční soustava skutečně kdysi měla o jednu obří planetu více a ta byla vypuzena ven. V případě cizích hvězd nacházíme planety i na vzdálených drahách, nacházíme planety, které mají velkou výstřednost (i větší než 0,6) a taky takové, které mají nakloněné oběžné dráhy.
Pořád píšete o nové studii. Mohu ji někde veřejně najít?
Podílejí se na hledání planety Devět nějak čeští astronomové?
Na pozorování ne. Autoři nové studie ale poděkovali za připomínky pěti lidem a to včetně českého astronoma Davida Nesvorného, který působí v USA a s jeho jménem se můžeme často setkat také u exoplanet.
Není to tak dlouho, co IAU uveřejnila výběr jmen pro několik exoplanet. Organizace si kampaň pochvaluje, řada odborníků je ale skeptická.
Na začátku všeho byl seznam exoplanet – zejména těch dříve objevených. Nejrůznější astronomické spolky a organizace se mohly registrovat a z daného seznamu vybírat své favority. V dalším kole se pak zasílaly návrhy jmen pro 31 exoplanet a 14 hvězd.
Jak to celé dopadlo, se můžete podívat na http://nameexoworlds.iau.org/names. Tak třeba první exoplanetě u hvězdy hlavní posloupnosti se kromě 51 Peg b může nově říkat také Dimidium.
Je to takový polooficiální název. Na rozdíl od nejrůznějších podvodníků, kteří po vás pojmenují hvězdy, se v tomto případě jedná o „legální“ postup, protože jen a pouze Mezinárodní astronomická unie (IAU) má právo schvalovat názvy nebeských objektů a útvarů na jejich povrchu. Na druhou stranu IAU nenutí nikoho používat zrovna tyto nové názvy. Původní označení zůstávají v platnosti.
Existuje velká skepse, že se nové názvy ujmou. IAU na kritiku reagovala článkem, ve kterém se snaží své kroky obhájit. Unie argumentuje třeba tím, že komise C53 ustanovila hned na začátku odbornou komisi, ve které byli třeba i objevitel zmíněné 51 Peg b Didier Queloz a nebo Geoff Marcy. Skupina dala dohromady počáteční seznam více než 300 exoplanet, které by mohly být pojmenovány. Poté byli kontaktováni i objevitelé daných exoplanet, kteří byli většinou nápadem nadšení.
Credit: IAU
Hlavním argumentem mají být čísla. Do procesu se zapojilo na 600 spolků z celého světa, vyšlo 800 článků v 54 zemích a nakonec se sešlo 570 tisíc hlasů ze 182 zemí.
Je otázkou, zda se nové názvy ujmou. V odborných studiích nová jména nejspíše nenajdeme, v tiskových zprávách ve snaze být co nejvíce cool asi ano.
Nová jména sice reprezentují rozmanité kultury, ale celkově spíše přispívají k chaosu. Zejména, když se pojmenovaly planety či systémy, jejichž vědecké označení bylo již dostatečně známé – jako právě 51 Peg nebo 55 Cnc.
Podle astronomů sílí šance, že daleko za Sluncem obíhá ještě jedna planeta, která je mnohem větší než Země.
Chci uvěřit… no dobrá, když už se nám blíží premiéra nových dílů Akta X, tak jsem si to nemohl odpustit. Jenomže ještě mnohem lepší než uvěřit, je vědět.
A někteří astronomové si myslí, že ví. Podle další studie existuje daleko, daleko a ještě jednou daleko za dráhou Pluta (omlouvám se, ale pro většinu laiků je Pluto nejvzdálenější objekt ve Sluneční soustavě, o kterém někdy slyšeli) další – devátá planeta.
Ta má mít hmotnost nejméně 10 Zemí a obíhat ve vzdálenosti nejméně 200 AU daleko s periodou 10 až 20 tisíc let. Pro srovnání: Pluto obíhá ve vzdálenosti 29 až 49 AU s periodou necelých 250 let.
Případnou devátou planetu nevidíme, dokonce ani v datech z infračervené přehlídky WISE po ní není ani památky, ale již delší dobu se debatuje o nepřímých důkazech. Těmi jsou oběžné dráhy některých těles za dráhou Neptunu jako 2012 VP 113 nebo Sedna, které jsou poněkud jiné, než by měly být. Podrobněji jsme to už popsali v článku Je daleko za Plutem obří planeta nebo je Slunce adoptivní matkou?
Pod novou studií je podepsán také Mike Brown, což je ten, který „zabil Pluto“, neboť objevil za dráhou Neptunu Eris, což přispělo k vyloučení Pluta ze seznamu Planet.
Podle autorů existuje jen velmi malá šance (0,007 %), že jsou dráhové elementy objevených těles dílem náhody.
Nejedná se tedy o objev další planety, jak prezentují některá média. Je to spíše jen nový střípek do probíhající diskuse o končinách Sluneční soustavy.
Na Nature.com se k tématu vyjádřil také český astronom David Nesvorný, který působí v USA. Podle něj je potřeba se vrátit k dalekohledům a najít další tělesa jako je Sedna a 2012 VP 113.
Mike Brown upozornil na Twitteru na spuštění webu, kde by měly být v budoucnu i nové informace: http://www.findplanetnine.com/
Astronomové spustili netradiční projekt. Prostřednictvím internetu a sociálních sítí můžete sledovat lov exoplanety u nejbližší hvězdy od Slunce.
V roce 1990 pořídila sonda Voyager 1 na své cestě vesmírem fotografii Země ze vzdálenosti více než 40 AU. Snímek vešel do historie pod názvem Pale Blue Dot (bledě modrá tečka). Carl Sagan později toto označení použil pro svou knihu Pale Blue Dot: A Vision of the Human Future in Space.
Astronomové se tím inspirovali při hledání názvu pro nový projekt, který nese označení Pale Red Dot – tedy bledě červená tečka. Proč červená? Do hledáčku se dostane červený trpaslík Proxima Centauri, který je nejbližší hvězdou od Slunce.
Astronomové chtějí zapojit veřejnost do hledání exoplanety o velikosti Země u Proximy Centauri. Projekt poběží na internetu i na sociálních sítích od ledna do dubna. Na zpracování výsledků si pak budeme muset samozřejmě počkat.
Do kampaně je zapojeno několik přístrojů. V hlavní roli se představuje spektrograf HARPS, který je součástí 3,6 m dalekohledu ESO na observatoři La Silla.
Vedle toho bude jasnost Proximy Centauri monitorovat síť dalekohledů BOOTES, která má dva dalekohledy ve Španělsku, jeden na Novém Zélandu, jeden v Číně a jeden nově v Mexiku. Síť se zaměřuje primárně na výzkum gama záblesků. Vedle toho bude na projektu spolupracovat také LCOGT, což je síť 18 robotických dalekohledů o průměru 40 cm až 2 metry na Havaji, v Austrálii, Jižní Africe, Chile, Texasu a na Kanárských ostrovech.
Autoři projektů naznačují, že se možná podařilo objevit exoplanetu o velikosti Země. Může se ale jednat také o šum způsobený aktivitu samotné hvězdy. Následující měsíce to mají potvrdit nebo vyvrátit.
Trojhvězda Alfa Centauri, jejíž je Proxima Centauri součástí, je pro vědce poněkud prokletá. V roce 2012 představili astronomové objev exoplanety, která obíhá s periodou 3,2 dní okolo Alfa Centauri B a má hmotnost o něco větší než Země. Její existence ale byla později zpochybněna.
Objev (jiné) planety u této hvězdy naznačují také pozorování z Hubblova dalekohledu.
Pamatujete na KIC 8462852? Vloni na podzim vzbudila tato hvězda díky Keplerovi pořádný rozruch. Psalo se dokonce o objevu mimozemských artefaktů. Nyní zde máme nové a překvapivé informace.
KIC 8462852 je hvězda spektrální třídy F3. Kepler u ní objevil poklesy jasnosti, což je samozřejmě jeho práce, ale v tomto případě šlo o extrémně záhadné poklesy jasnosti a to svou délkou, periodicitou a hlavně hloubkou – až 20 %. Za podobnými poklesy nepochybně nebude tranzitující planeta. Světelná křivka při tranzitu planety vypadá jinak a jasnost hvězdy klesá maximálně o jednotky procent.
Média začala hned psát o objevu mimozemských artefaktů, ale objevily se samozřejmě i podstatně serióznější hypotézy. Za pozorovanými poklesy prý může být roj komet.
Nové informace
V poslední době se dokonce objevily hypotézy, že by poklesy jasnosti nemusel vůbec existovat a jednalo se o anomálii na straně Keplera.
Bradley Schaefer (Louisiana State University) se rozhod, že se KIC 8462852 podívá na zoubek trochu blíže a to konkrétně prostřednictvím bohatého archívu Harvard College Observatory, který obsahuje snímky oblohy z let 1890 až 1989.
Tento archív je skutečně bohatý, najdeme v něm na 50 tisíc fotografických desek. Schaefer měl poměrně velké štěstí, protože je nemusel prohledávat „ručně“, ale mohl využít DASH (Digital Access to a Sky Century@Harvard), tedy digitalizovanou podobu. Štěstí tkvělo v tom, že do jedniček a nul bylo převedeno jen asi 15 % archívu. Snímky KIC 8462852 jsou mezi touto digitalizovanou menšinou.
Hvězdy hlavní posloupnosti spektrální třídy F3 by měly mít poměrně stabilní jasnost. Samozřejmě může docházet k drobným změnám – vlivem hvězdných skvrn, tranzitů planet apod. Schaefer ale zjistil, že od chvíle, co je hvězda pozorována, její jasnost klesá – v průměru o 0,165 ± 0,013 mag za jedno století. Ve zkoumaném období klesla jasnost o 0,193 ± 0,030 mag. To je zcela bezprecedentní jev pro daný typ hvězdy.
Pokles jasnosti KIC 8462852, credit: Bradley E. Schaefer
Podobný jev vrhá poněkud důvěryhodnější světlo na pozorování Keplera, protože by bylo nepravděpodobné, že by pozoroval něco podivného u hvězdy, která se chová podivně i podle jiné nezávislé přehlídky.
Oba jevy spolu nejspíše souvisejí. Kromě toho je značně nahlodána hypotéza o roji komet. Schaefer spočítal, že pokud by pokles, pozorovaný Keplerem, způsobil roj 36 komet, pak za pokles trvající století by muselo být 648 000 komet. Jejich hmotnost by musela být až 0,4 Země a musely by mít velmi podobné dráhy. Něco podobného je značně nereálné.
Už více než 50 let se pokoušíme zachytit signály mimozemských civilizací. Zatím bez výsledků, nejnadějnějším případem byl wow signál.
Psal se 15. srpen 1977 a radioteleskop na Big Ear Radio Observatory v Ohio State University zachytil podezřelý signál. Když pak Jerry Ehman vyhodnocoval data z radioteleskopu, zakroužkoval na výstupu z tiskárny šest znaků 6EQUJ5 a připsal k nim slovo wow!
Tato čísla udávají intenzitu signálu – čísly od 0 do 9, poté od 10 písmeny abecedy. Wow signál měl přijít z oblasti v souhvězdí Střelce.
Na internetu najdete samozřejmě celou řadu „teorií“ a to včetně rozluštěných poselství mimozemšťanů nebo pozice planetárních systémů, ze kterých signál přišel. No ale teď vážně… původ signálu samozřejmě zůstává nejasný.
Se zajímavou teorií nyní přišel Antonio Paris (St. Petersburg College). Podle něj existuje možnost, že se zdroj signálu nacházel ve Sluneční soustavě. Nejednalo se ovšem o umělý objekt ale o oblak vodíku z dvojice komet.
Signály mimozemských civilizací se hledají právě v oblasti čáry vodíku na vlnové délce 21 cm, která odpovídá 1420 MHz. Vodík je totiž nejběžnější prvek ve vesmíru, takže otcové SETI si mysleli, že právě tudy vede nejlepší cesta.
Paris má samozřejmě i dvojici podezřelých. Od 27. července do 15. srpna 1977 se dvě komety 266P/Christensen a P/2008 Y2 (Gibbs) pohybovaly v okolí Chi Sagittarii – tedy v zorném poli radioteleskopu a v místech, odkud přišel wow signál.
Společnost SpaceX uveřejnila nové video z historického přistání prvního stupně rakety Falcon 9. Po vypuštění 11 satelitů dokázal první stupeň 21. prosince 2015 přistát zpět na Zemi.
Kosmický dalekohled Kepler čeká brzy velmi důležité pozorování, které může změnit náš pohled na vesmír
Když v březnu 2009 zaburácely motory rakety Delta II na Mysu Canaveral, výzkum exoplanet byl fakticky jen 14 let starým oborem. Počet známých exoplanet se pohyboval někde okolo 300, a tak byl objev každé nové menším svátkem.
Do dnešních dní objevil Kepler přes 1000 exoplanet a na 5000 (ne všechny byly uveřejněny) kandidátů. Jen málo přístrojů v historii astronomii, pokud vůbec nějaký, dokázal způsobit v rámci jednoho oboru tak velkou revoluci. Nyní chystá Kepler revoluci číslo dvě.
V květnu 2013 Keplerovi vypovědělo službu i druhé reakční kolo. Mysleli jsme si, že je to konec jeho mise. Chytré hlavy v NASA ale vymyslely geniální plán. Na začátku roku 2014 se rozjela mise K2. Dalekohled pro stabilizaci v kosmickém prostoru využívá tlaku slunečního záření a vlastních motorů. Kvůli tomu ale musí jednou za necelé tři měsíce změnit zorné pole a zaměřit se na další část oblohy. Dar i prokletí. Kratší pozorování poněkud znemožňuje objevení planet s delší oběžnou dobou, na druhou stranu to umožňuje pozorovat mnoho atraktivních oblastí oblohy – včetně hvězdokup nebo těles Sluneční soustavy.
Od 7. dubna do 1. června bude probíhat pozorovací kampaň číslo 9. V rámci této kampaně budou zorným polem Keplera procházet Mars a Země. Co je ale pro nás nyní důležitější, kampaň bude patřit gravitačním mikročočkám.
Zorné pole pro kampaň číslo 9. Mikročočky jsou znázorněny růžovou barvou. Credit: NASA
Gravitační mikročočka
Gravitační mikročočky jsou jednou ze spíše (zatím) okrajových metod hledání exoplanet. Většina čtenářů asi ví, jak mikročočky fungují. Máme vzdálenou hvězdu. Mezi tuto hvězdu a nás se připlete jiná hvězda, jejíž gravitace zesílí světlo vzdálené kolegyně. Zjasnění má samozřejmě určitý průběh, který si můžeme vynést do grafu. Pokud okolo čočkující (tedy bližší) hvězdy obíhá planeta, pak také ona svou gravitací zesílí světlo vzdálené hvězdy a projeví se to jako krátkodobé zjasnění.
Planeta jako následné krátkodobé zjasnění ve světelné křivce mikročočkové události. Credit: Keith Horne
Jako konec konců vše, má i metoda gravitačních mikročoček své výhody a nevýhody. Hodí se zejména pro statistické účely. Metoda také umožňuje nalezení i méně hmotných planet ve větších vzdálenostech od hvězdy. Pro další výzkum jsou ale objevené exoplanety obvykle nevhodné a to z toho důvodu, že se nacházejí řádově minimálně tisíce světelných let od nás.
Určitý monopol na objevy gravitačními mikročočkami drží dva projekty – tím prvním je polský OGLE, který je primárně zaměřen na studium temné hmoty. OGLE disponuje 1,3 m Varšavským dalekohledem v Chile. Druhým projektem je japonsko-novozélandský MOA, který najdeme na Novém Zélandu. MOA pracuje s 1,8 m velkým dalekohledem.
Nejdříve v roce 2024 se do vesmíru vydá dalekohled WFIRST, který se zaměří na pozorování gravitačních mikročoček, i když ne primárně kvůli hledání exoplanet.
Gravitační mikročočky se nejlépe loví v oblasti galaktické výdutě, kde je vyšší koncentrace hvězd. Kepler bude gravitační mikročočky pozorovat v dubnu až červnu letošního roku. Mohl by tak najít exoplanety i jinou metodou, než je tranzitní fotometrie. V jeho hledáčku bude přes 120 mikročočkových událostí, počty možných objevů se liší, ale mohlo by jít řádově o desítky exoplanet. To samo o sobě má potenciál přinést určitou revoluci v rámci této metody, ale to je jen začátek.
Měříme paralaxu
Udělejme si experiment. Položte si palec na nos a zavřete jedno oko. Pak ho otevřete a zavřete druhé. Přestože máte palec stále na nose, připadá vám, že se pohnul. Nyní natáhněte ruku a experiment se zavíráním a otevíráním očí zopakujte. Palec se opět pohne, ale už méně, protože je dál od vás. Jednoduše jsme si vysvětlili princip paralaxy. Ta slouží k měření vzdáleností hvězd. Jen k tomu potřebujete větší základnu, než je vzdálenost vašich očí. Nestačí ani Země (pozorování ze dvou vzdálených míst), ale využívá se oběžná dráha Země – pozorujete hvězdu dnes a pak za půl roku. Paralaxy hvězd dnes měří družice Gaia.
Paralaxa lze měřit také u gravitační mikročočky, ale v tomto případě to funguje trochu jinak. Měříte mikročočkovou událost ze dvou míst současně. Světelné křivky z obou míst vypadají odlišně (viz obrázek níže).
Problém je, že potřebujete nejen dostatečně velkou základnu, ale pozorování musíte provést fakticky současně nebo téměř současně. Řešení? Potřebujete pozorovat ze Země a současně z kosmického dalekohledu, který je někde dál od Země.
Světelná křivka mikročočkové události OGLE-2014-BLG-0939 z dalekohledu Spitzer a za Země (OGLE). Čárkovaná čára v křivce od dalekohledu Spitzer je pouze predikce toho, co by dalekohled pozoroval (v té době pozorování neprobíhalo). Credit: Yee et al.
Kromě Keplera, který v té době bude asi 222 milionů km od Země, budou do pozorování mikročoček zapojeny mnohé dalekohledy v USA, Havaji, Itálii, Jižní Africe, Austrálii, Novém Zélandě a to včetně OGLE a MOA. Zapojena bude také korejská síť dalekohledů KMTNet, která nedávno slavila první úspěch.
Měření paralaxy umožňuje přesnější určení vzdálenosti mikročočky ale zejména hmotnosti mikročočkujících těles.
Observatoře a přístroje, které budou pozorovat mikročočky společně s Keplerem. Credit: Henderson et al.
U exoplanet platí, že největší mediální rozruch obvykle vzbudí něco, co je v lepším případě špatně pochopeno, v tom horším je to nějaká pitomost. Nejúchvatnější objevy, které formují naše znalosti a vyvolávají nové otázky, leží mimo světla reflektorů. Kepler nám v dubnu poprvé a na hodně dlouho naposledy otevře jedno mimořádně důležité okno – okno do světa bludných planet.
Astronomové již delší dobu předpokládají existenci bludných planet, které neobíhají okolo žádné hvězdy. Většina podobných planet nejspíše vznikla v klasických planetárních systémech, ale pak byla ostatními planetami vyhozena ven. Něco podobného nejspíše potkalo i jednu planetu v mladé Sluneční soustavě.
Samozřejmě je zde terminologická otázka, zda tyto objekty nazývat planetami. Termínů pro ně je více, v odborné literatuře se rozšířila nepříliš sexy zkratka FPS (free-floating planets).
Matt Penny says K2 mission + ground-based microlensing survey is a „one-time opportunity“ to measure masses of free-floating planets #aas225
Většina metod hledání exoplanet pracuje se světlem – u měření radiálních rychlostí rozložíte světlo hvězdy na spektrum, u tranzitní metody pozorujete světlo hvězdy a hledáte v něm periodické poklesy atd.
FPS samozřejmě moc nezáří a světlo mateřské hvězdy neodráží, když žádnou nemají. Gravitační mikročočky jsou tak jedinou možností. Stačí, aby se některá FPS dostala před vzdálenou hvězdu. Princip je pak stejný, jako když čočkuje hvězda.
Pozorování Keplera může přinést odpověď na otázku, jak časté FPS ve vesmíru jsou. Některé odhady hovoří o tom, že by mohly být dokonce častější než samotné hvězdy. První možné FPS už byly dokonce v minulosti nalezeny.
Co je ovšem ještě podstatnější, kampaň číslo 9 dalekohledu Kepler nabízí jedinečnou a na velmi dlouhou dobu nejspíše jedinou možnost FPS nejen najít, ale také právě díky paralaxe přesněji změřit jejich hmotnost… minimálně doufejme u některých z nich. Budeme tak mít v rukou důkaz, že se skutečně jedná o planety a nikoliv třeba hnědé trpaslíky. Tak držme palce, aby se to povedlo.
Kosmický dalekohled Kepler pokračuje v úspěšném hledání planet u cizích hvězd.
Před pár dny jsme zrekapitulovali statistické výsledky první mise Keplera. Kosmický dalekohled ale pokračuje dál – od března 2014 pracuje v rámci mise K2. V ní postupně střídá zorná pole, má pouze dva gyroskopy a musí mu pomáhat motory a tlak slunečního záření. Přesto Kepler i dál chrlí objevy a data.
Na probíhajícím sjezdu Americké astronomické společnosti bylo uveřejněno, že jen v rámci prvních tří kampaní (tedy do února 2015) Kepler objevil přes 230 kandidátů. Pro čtenáře webu to možná nebude překvapením, protože jsme o tom už před časem psali. Novinkou je, že více než 100 planet již bylo ověřeno (vesměs čekají na publikaci). Obě skupiny nejsou úplně totožné. V případě validovaných exoplanet totiž mluvíme nejen o kampaních 0 až 3 ale také o 4.
Jednou z nově objevených a potvrzených exoplanet je HIP 116454b. Svět o poloměru 2,5 Zemí obíhá okolo hvězdy menší než Slunce s periodou devíti dní. HIP 116454 najdeme 180 světelných let daleko v souhvězdí Ryb.
Mě osobně ale podstatně více zaujala K2-25b (EPIC 210490365b), o které se zatím asi nikde nepsalo. Planeta je nepatrně menší než Neptun – má poloměr 3,4 Zemí, ale okolo své hvězdy obíhá s periodou 3,4 dní. Nejzajímavější na této planetě je ovšem to, že obíhá okolo menší hvězdy, která je součástí hvězdokupy Hyády v souhvězdí Býka.
Výhodou právě mise K2 je, že Kepler měl v zorném poli i několik relativně mladých hvězdokup o stáří několika stovek milionů let. Můžeme tak studovat mladé planetární systémy. U hvězd, které jsou součástí hvězdokup také známe mnohem přesněji věk nebo metalicitu (obsah kovů, prvků těžších než hélium).
Poměrně nezvyklá je velikost planety vůči hmotnosti hvězdy. Planeta je totiž mnohem větší, než bychom na základě dosavadních objevů očekávali. Mateřská hvězda nemá ani třetinu hmotnosti Slunce – jedná se samozřejmě o červeného trpaslíka. Podobných případů sice několik známe, ale vypadá to, že výskyt hmotnějších planet u menších hvězd bude spíše vzácný.
Poloměr planety můžeme být dokonce ještě větší. Přesné určení poloměru je trochu problém. Planeta totiž před svou hvězdou přejde za 45 minut, přičemž Kepler pozoroval hvězdu s kadencí jen 30 minut, takže příliš mnoho měření během tranzitu nezískal.
Ufologové mají zřejmě druhé Vánoce. Nevím, kolik z nich je pravoslavných, ale nepochybně je hodně potěšila Hillery Clintonová.
Jedna z favoritek v boji o Bílý dům se nedávno vyjádřila na téma mimozemských civilizací. „Myslím, že jsme už byli navštíveni (mimozemšťany). Nevíme to jistě,“ řekla pro Conway Daily Sun v New Hampshire, kde již brzy začnou prezidentské primárky.
Samozřejmě je otázkou, zda to Clintonová myslela vážně nebo si jen dělala legraci. Už vloni na téma mimozemšťanů promluvil v televizní show také její manžel, kterého by prý přílet mimozemšťanů nepřekvapil s ohledem na množství planet ve vesmíru. „Jen doufám, že to nebude jako ve Dni nezávislosti,“ řekl tehdy.
Clintonová v rozhovoru také zabrousila na téma UFO, kterému chce přijít na kloub a na téma Oblasti 51, kterou hodlá navštívit. Zprvu se dokonce přeřekla a označila ji za Oblast 54. A tak zatímco ufologové budou na mapách hledat „čtyřiapadesátku“, nás bude spíše zajímat to, jaký budou mít favorité v boji o Bílý dům názor na směřování americké kosmonautiky… tedy pokud na to přijde někdy řeč.
Barack Obama je často označován za někoho, kdo americkou kosmonautiku prakticky pohřbil. Když se podíváme na rozpočet NASA ve srovnání třeba s rozpočtem ESA nebo na stav ruské kosmonautiky, tak to rozhodně není to tak zlé. Obamovi nelze úplně přičíst nejnovější úspěchy, protože ty se často rodily ještě před jeho příchodem (New Horizons apod.), ale i tak byl v Bílém domě v době, kdy došlo k největší revoluci v kosmonautice od dob programu Apollo – konkrétně k nástupu soukromých firem.
Co chtít od nového prezidenta? Kdybych mohl mít tři přání nebo mu mohl dát tři rady, byly by to následující: více peněz ale hlavně větší odvaha v oblasti planetárních věd (sondy, kosmické dalekohledy), zachování kontinuity a otevření debaty o konkrétních plánech do budoucna – odborníci by měli rozhodnout, zda postavit základnu na Měsíci nebo letět na Mars.
Už nějaký ten pátek pracuje Kepler na misi K2, ale vědci jsou stále spíše ponoření do dat z první mise. Kolik exoplanetárních kandidátů Kepler našel? Které nadějné jsou v obyvatelné oblasti?
Kepler se občas dostane do médií nějakým tím zajímavým objevem, často trochu nafouknutým nebo ne tak bombastickým jak se titulky tváří. Jeho hlavní a skutečný úkol ale byl především v rámci první mise trochu jiný.
Většina objevených exoplanet z první mise leží stovky světelných let daleko, takže se ani příliš nehodí pro budoucí přímé pozorování. Objevy Kepler můžeme rozdělit na jednotlivé exoplanety. Mnoho z nich bude i tak v budoucnu nějakým způsobem prozkoumáno, mnoho z nich jsou zajímavé světy, které dnes zaměstnávají teoretiky a generují desítky odborných studií ročně (cirkumbinární planety jsou dobrým příkladem). Ale to nejzajímavější leží v říši čísel, grafů a statistik. Pochopitelně je to poněkud méně sexy než „objev druhé Země“, takže se o tom obvykle nikde nedočtete.
Úkolem Keplera je ale právě tohle. Najít velké množství kandidátů a ukázat nám, jaké exoplanety se vesmíru vyskytují hojně, které málo, jak je to s obyvatelnými planetami u hvězd podobných Slunci apod. Pravda, na jeden dalekohled až moc velké sousto, ale díky Keplerovi si dnes pokládáme otázky, které by nás před pár lety ani nenapadly.
Kolik toho Kepler našel?
To je těžká otázka. Na webu Keplera svítí pěkné číslo 1030 exoplanet. To jsou ty již (snad) dobře ověřené a potvrzené. Nejsou to ale všechny. Musíme vzít v úvahu také ty, které nemají v názvu slovo Kepler, protože je ověřil někdo jiný. V takovém případě se zůstává o zkratky KOI (Kepler Object of Interest). Potenciální exoplaneta je v případě běžného KOI označená jen číslem (třeba KOI-125.01) a po potvrzení se mění na klasické písmeno (KOI-125b). V katalogu exoplanet se takových exoplanet vyskytuje 27.
Kandidáti, hodně kandidátů
To jsou potvrzené případy, ale co kandidáti? Těch je mnohem více. V nové studii provedli vědci velkou revizi všeho, co Kepler našel nebo pozoroval v první misi (kvartály 1 až 17).
Předem je dobré upozornit, že neověřený KOI není kandidát. Je to opravdu jen objekt Keplerova zájmu. Tedy takový pokles jasnosti hvězdy, kterému bychom měli věnovat pozornost.
Celkem bylo objeveno 1478 nových KOI, ze kterých 402 jsou planetární kandidáti. Celkem 237 případů, které byly původně považované za falešné případy, byly vráceny do hry jako planetární kandidáti. Naopak 118 případů putovalo opačným směrem.
Celkový počet KOI se tak zvýšil na 8 826 a planetárních kandidátů na 4 696. Přesněji řečeno autoři pracují s číslem 4 293 planetárních kandidátů, ale kombinací s předešlými katalogy se dostali až k číslu 4696.
Zmíněných 4 293 kandidátů se nachází v 3 355 planetárních systémech. Z tohoto počtu systémů obsahuje 636 více než jednoho kandidáta. Celkem 1 632 kandidátů se tak vyskytuje v multiplanetárních systémech.
Více KOI u jedné hvězdy, více naděje
To jsme si tedy probrali planetární kandidáty. Jak je to s KOI? Celkem jich je 7 470, z toho 5 864 z nich jsou v (možných) systémech osamocené a 1 786 z nich je v multi systémech (tedy u jedné hvězdy se nachází dvě a více KOI).
Z 5864 osamocených KOI jich je 2 661 klasifikováno jako planetárních kandidáti a 3 023 jako falešné poplachy. Takže 51,6 % jsou falešné poplachy.
Multi systémy jsou pro ověřování obecně výrazně lepší a v číslech je to vidět. Z 1 786 je 1632 planetárními kandidáty a jen 154 je klasifikováno jako falešné případy. Jen asi 8,6 % multi KOI jsou tak falešné případy.
Obyvatelní kandidáti
Nová studie nás samozřejmě neochudila ani o tu sexy část. Z tabulky potenciálně obyvatelných kandidátů vybíráme ty, které by měly mít poloměr menší než 1,5 Země a nebyly dosud potvrzené:
Obyvatelní kandidáti
KOI
Rp
S
Rh
1681.04
0.77
1.63
0.35
2124.01
1,00
1.84
0.55
2418.01
1.12
0.35
0.41
3138.01
0.57
0.47
0.12
2626.01
1.12
0.65
0.35
4427.01
1.47
0.17
0.43
6425.01
1.50
0.68
0.95
7235.01
1.15
0.75
0.76
7567.01
1.46
0.10
0.65
7591.01
1.30
0.33
0.67
7179.01
1.18
1.29
1.20
Rp - poloměr planety (násobky Země)
S - oslunění (Země = 1)
Rh - poloměr hvězdy (násobky Slunce)
Někteří zajímaví kandidáti
KOI-4032: obsahuje pět kandidátů. Všech pět možných planet je natěsnáno blízko sebe s dobami oběhu 2,9 až 7,2 dní a jejich poloměry jsou mezi 0,8 a 1,0 Zeměmi. Planety přitom obíhají okolo hvězdy, která je velmi podobná Slunci.
KOI-1681: systém obsahuje tři již dříve objevené kandidáty o poloměru 0,69, 0,71 a 0,99 Země. Kromě toho kolo hvězdy obíhá kandidát s periodou asi 22 dní a poloměru 0,77 Země. Podmínky k životu ale na povrchu nebudou, přestože mateřskou hvězdou je červený trpaslík – případná planeta totiž dostává od své hvězdy o 60 % více záření než Země.
KOI-6425: v systému se nachází kandidát o poloměru 1,5 Země, který dostává od hvězdy 68% záření, co Země od Slunce. Oběžná doba je 521 dní, mateřská hvězda je podobná Slunci.
KOI-7179: planeta má 1,18 Země a dostává o 29 % záření více než Země od Slunce. Její oběžná doba je 407 dní. Mateřská hvězda je o něco větší než Slunce.
Hodně zajímavé jsou statistiky nejvíce sdílených (retweetovaných) příběhů roku 2015. Mezi ty nejlepší se dostaly i astronomická témata.
Když některé weby rekapitulují letošní rok v kosmonautice, exoplanety obvykle téměř nebo zcela ignorují. Přehledům vládne Pluto, SpaceX apod. Uživatelé Twitteru to ale cítili trochu jinak. Mezi nejvíce sdílené příběhy se podle newswhip.com dostaly hned dva od NASA a to:
Na obloze jsou nyní vidět všechny planety. Dne 9. ledna nastane výrazná konjunkce Venuše a Saturnu.
Zimní obloha je favoritem mnoha astronomů a to už jen kvůli nejkrásnějšímu souhvězdí – Orionu. Na obloze také kralují Kuřátka alias Plejády – nepřehlédnutelná otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka.
Kromě vědeckých experimentů a obsluhy stanice se astronauti na ISS věnují také fotografování Země. Podívejte se na nejlepší snímky z letošního roku.
Čadské jezero a Sahara
Sierra Nevada de Santa Marta, severní Kolumbie
Skandinávie v noci. Na fotografii je vidět polární záře, vpravo dole je Baltské moře
Zasněžené Himálaje v Číně a Indii
Jezero Laguna Colorada v bolivijských Andách. Jezero se nachází ve výšce 4300 metrů nad mořem, což spolu se slanou vodou zdá se nevadí řasám, které mohou za jeho zbarvení
Mys Cod, Massachusetts
Západní Austrálie. Na snímku jsou vidět velká jezera, která slouží k těžbě soli
Záplavy na řece Mekong v Thajsku a Laosu
Mexiko a tzv. rudí skřítci, což jsou nadoblačné blesky, plné rozlišení
Hranice mezi Indií a Pákistánem v noci, plné rozlišení
Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.
