TESS sice hledá exoplanety, ale ve skutečnosti se stejně jako dříve Kepler dívá na velkou část oblohy a měří jasnost. Zejména v současné prodloužené misi se data z TESS používají také pro jiné obory astronomie. Částečně to ale fungovalo už v primární misi. Do hledáčku družice se tak dostal i velmi záhadný bílý trpaslík GD 394, který se nachází 200 světelných let od nás.
Bílý trpaslík je pozůstatkem po hvězdě podobné Slunci. Na místě GD 394 se tak kdysi dávno nacházela nějaká verze sluneční soustavy. Hvězda se poté stala rudým obrem, zničila některé vnitřní planety (pokud tam byly), odhodila plynnou obálku a na jejím místě zůstal horký a hustý bílý trpaslík.
Změny umírající hvězdy rozhodily planetární systém. Některé zbytky mohly být vystřeleny k bílému trpaslíkovi, který je pak rozdrtil slapovými silami. Tolik teorie jednotné pro velkou část bílých trpaslíků.
V případě GD 394 vědci pozorují už dlouhou dobu v jeho atmosféře znečištění těžkými kovy, jako jsou křemík a železo. Musí existovat nějaký zdroj, který tento materiál bílému trpaslíkovi neustále dodává. Žádné zbytky bývalých planet zatím objeveny nebyly.
V polovině 90. let ale bylo objeveno něco jiného. Ultrafialové emise u GD 394 nejsou konstantní. Intenzita záření kolísá o 25 % s periodou 1,15 dní. Neplatí to pro celou ultrafialovou část spektra. Kolísání bylo dříve pozorováno jen v oblasti extrémního ultrafialového záření. Nedávno se na bílého trpaslíka podíval Hubblův dalekohled v jiné části ultrafialového spektra (konkrétně FUV) a našel slušnou stabilitu. Rozdíly v jasnosti se vešly do 1 %.
Zmizel v posledních několika desetiletích zdroj variability? Nebo je variabilita pouze v extrémním ultrafialovém záření a ne na delší vlnové délce?
David Wilson (McDonald Observatory) a jeho kolegové se nedávno podívali na GD 394 pomoci družice TESS, která pozoruje ve viditelné nebo spíše až v infračervené části spektra.
Vědci měli štěstí, že v zorném poli TESS byl objekt ve dvou sektorech, takže získali data za více než 50 dní. Záhada se tím ale tak úplně nevyřešila. TESS totiž pozorovala poklesy jasnosti s periodou… 1,15 dní! Je to první pozorování a první důkaz variability v jiné než extrémně ultrafialové části spektra. Jenomže… variabilita byla objevena jen díky přesnosti TESS. Jasnost totiž neklesá o 25 %, ba dokonce ani o 2,5 % ale jen o 0,12 %.
Co způsobuje periodické poklesy jasnosti, které jsou tak rozdílné v různých částech spektra? Existuje několik hypotéz od procesů v atmosféře bílého trpaslíka (například magneticky indukovaná horká skvrna) až po oběh planety okolo trpaslíka, která sice netranzituje (to by byl pokles jasnosti v datech z TESS mnohem větší), ale materiál uvolňovaný z planety se z našeho pohledu každých 1,15 dne dostává před bílého trpaslíka.