Na jedné straně zde máme zastánce Elona Muska, kteří nekriticky konzumují každé slovo a rozhodnutí své modly, dokonce zakládají speciální weby, které se věnují jen jemu. Na straně druhé jsou zde astronomové, kteří se jednoho krásného večera probudili k noční šichtě a zjistili, že jim nad hlavou létá vláček 60 satelitů. Vláček se sice rozprchne, jak kamarádi při placení útraty v hospodě, ale družic má být brzy tisíc… a pak dva, pět, deset tisíc.
Dnešní dopad na astronomii je nejasný. Simulace se provádějí špatně v situaci, kdy přesně neznáme jasnost a dráhy budoucích družic a ani jejich přesné počty. Pro profesionální astronomy to ale může být tvrdá rána. Mnohem tvrdší, než světelné znečištění. Více k tématu v článku Labutí píseň noční oblohy? Jak Musk a spol. mohou zničit pozemskou astronomii na VTM.
Argument 1: Jděte do kosmu…
Podle mnoha Starlinkfilů se mohou astronomové přestěhovat do vesmíru. Konec konců sám Musk jim kosmické dalekohledy může vynést (pochopitelně ne zadarmo).
Pozemská a kosmická astronomie vedle sebe fungují už pár desetiletí. Nekonkurují si, nedokáží se vzájemně nahradit. Doplňují se.
Vesmír má dvě základní výhody: absenci atmosféry a rotace Země. Zemská atmosféra blokuje většinu elektromagnetického spektra. Z povrchu Země dokážeme pozorovat v oblasti rádiových vln, viditelného a částečně infračerveného záření. Pro ostatní obory, jako jsou rentgenové a gama záření, musíme do vesmíru.
Kosmické dalekohledy také dosahují přesnějších měření – ať už těch spektrálních či fotometrických. To je také důvod, proč například TESS může hledat planety o velikosti Země.
Druhou výhodou je absence rotace Země. Kosmický dalekohled dokáže pozorovat daný objekt dle zvolené dráhy teoreticky nepřetržitě nebo v libovolnou dobu.
Přirozeně však existují nevýhody. Předně jsou to obrovské náklady. Provozní náklady obří pozemské observatoře a kosmického dalekohledu jsou řádově na podobné úrovni (10 až 20 milionů dolarů ročně). Pořizovací náklady jsou však nesrovnatelné. V Chile nyní vyrůstá největší dalekohled všech dob (ELT). Jeho cena bude asi 1 miliarda euro. Dnešní vlajková loď Evropské jižní observatoře VLT vyšla v přepočtu na dnešní ceny zhruba na stejnou částku. Kosmický dalekohled Jamese Webba ale bude stát 10 miliard dolarů!
V astronomii jde o plochu. Čím větší máte, tím více fotonů astronomický dalekohled posbírá. Vývoj pozemské astronomie, posuzovaný dle velikosti sběrné plochy, jde pomalu. Mluvíme o dekádách. V současné době se chystáme skočit z 10 metrů někam ke 30 metrům.
Zatímco plocha zůstává, přístroje lze měnit. Můžete také provádět údržbu, řešit technické problémy. V případě kosmické astronomie proběhl hardwarový upgrade jen u jednoho přístroje – Hubblova kosmického dalekohledu, ke kterému se vydal raketoplán s astronauty. Jen jeden takový let vyšel stejně, jako stavba obří astronomické observatoře na Zemi!
Plánováni, příprava a stavba kosmických dalekohledů je zdlouhavá. O JWST se začalo mluvit už na začátku 90. let a stále neodstartoval. Kosmických dalekohledů je také málo a to i z hlediska pozorovacího času – v tomto ohledu musíme brát v úvahu i jejich průměrnou životnost, která je o řád nižší ve srovnání s pozemskými dalekohledy.
Některé disciplíny pak lze z vesmíru dělat jen obtížně. Asi nejlepším příkladem je radioastronomie, na kterou může mít Starlink také tvrdý dopad.
Argument 2: Lék na nevyléčitelnou nemoc
Velmi často se v různých diskusích objevuje téma adaptivní optiky. Pomoci laserového paprsku se vytvoří umělá hvězda, která v reálném čase ukazuje stav atmosféry. Podle toho se pak deformují zrcadla dalekohledu a minimalizuje se vliv atmosféry.
Adaptivní optika je jako lék na nevyléčitelnou nemoc. Nedokáže atmosféru vypnout, dokáže jen zmírnit její symptomy. Bohužel, jako velká část agresivních léků, má také adaptivní optika své vedlejší účinky.
Když se argumentuje s adaptivní optikou, většinou se to podporuje snímky z obřích pozemských dalekohledů a jejich srovnáním se snímky z Hubblova dalekohledu. Legenda kosmické astronomie za pár týdnů oslaví 30. narozeniny a díky adaptivní optice určitě není zbytečná – dnes stále generuje o 40 % více studií, než 4 dalekohledy VLT s adaptivní optikou.
Adaptivní optika se hodí na pořizování krásných obrázků některých jasnějších objektů. Nehodí se však na slabé objekty, se kterými pracuje Hubble. Také není použitelná pro snímky větších úseků oblohy a v neposlední řadě dokáže slušně pokřivit data – zejména ta, která získáváme po delší dobu.