Na Interstellar si určitě zajděte, ale že se vám bude líbit, to vám nezaručím. Sto lidí, sto chutí. Pokud čekáte něco přes hodinu a půl vesmírné akce (a la Avatar) nebo záběry z cizích světů a vesmírných dálek (kochání a la Gravitace), budete zklamání. Akce je v Interstellaru minimum a na celý film si budete muset i s reklamním blokem a trailery uvolnit tři hodiny čistého času.
Film je samozřejmě zasazen do klasického amerického rámce – minimálně jednou zavlaje americká vlajka, v posádce je minimálně jeden Afroameričan a nechybí ani kladný hrdina a silný vztah otec – dcera. Jak už to taky u podobných filmů bývá, některé dějové linie nedávají smysl. A abych nezapomněl, pokud toho víte hodně o teorii relativity, černých dírách a relativistických libůstkách, tak si na to všechno vezměte tašku a nechte to někde v šatně (kdyby nějaká v multikinu byla).
Je ale nesmysl očekávat od komerčního filmu, že přesně zapadne do šablony vědeckých poznatků a reality. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o dokument. Já vědec nejsem, takže si omdlévání nad prohřešky mohu odpustit a ocenit popularizační stránku podobných filmů. Díky Avataru se dodnes mnohem snadněji popularizuje otázka měsíců exoplanet a s ohledem na připravované pokračování to bude ještě lepší.
Interstellar je především filozofickým filmem, díky němuž se miliony lidí po celém světě dozví, že existuje něco jako dilatace času, paradox dvojčat a že čas je nejen relativní, ale především mimořádně cenný.
Interstellar také velmi pěkně vykresluje přínos a potřebu astronomického výzkumu. Hned v úvodu filmu se dozvíte, že dle nových učebnic bylo přistání Američanů na Měsíci nafilmováno a že létaní do vesmíru je vlastně nesmysl. Země má totiž skutečné problémy. Nakonec je to ale právě parta nadšenců (na něco takového byla ve filmu degradována NASA), která celé lidské pokolení zachrání.
Země je sice našim domovem, ale nebude jim věčně. Jeden z klíčových darů, které si budou následující generace předávat, bude svatý grál pravdy. Hledáme planety u cizích hvězd, zkoumáme Sluneční soustavu, snažíme se přijít na kloub tajemství života a létáme do vesmíru, abychom přišli na to, zda jsme ve vesmíru sami a také proto, abychom jednoho dne dali sbohem modré planetě. Možná zahyneme dříve než se tak stane, možná to nikdy nedokážeme.
Odpradávna ale mezi námi žijí lidé, kteří neznají hranice svých možností a je jim úplně jedno, co si o nich myslí okolí. Tento princip, který je tak často vykreslován právě v hollywoodských filmech (Interstellar nevyjímaje), stál jako sudička u mnoha významných astronomických objevů od dob Koperníka, Galilea nebo Keplera.
Kromě poněkud filozofického rozměru filmu nadchly ještě dvě věci: v Hollywoodu konečně přišli na to, že se v kosmickém prostoru zvuk nešíří, takže scény z otevřeného kosmu (exploze, zážeh motorů) doprovází ve filmu hrobové ticho. Velmi zdařilá je také scéna, při které se raketoplán připojuje k rozbité a rychle rotující orbitální stanici na oběžné dráze druhé planety. Nevím, zda to bylo hudbou, nebo něčím jiným, ale je to nejlepší scéna z vesmíru, kterou jsem kdy viděl.