Venuše je považována za sestru Země. Její hmotnost a velikost nejsou jediná kritéria, ve kterých by se druhá planeta Sluneční soustavy podobala naši rodné hroudě. Na druhou stranu asi uznáte, že dovolenou na Venuši byste trávit nechtěli. Pořádná teplota a tlak. Venuše je nehostinným místem. Blízké Slunce s tím samozřejmě také souvisí, ale naše matka přenechala špinavou práci někomu jinému – atmosféře.
Představte si Zemi. Krásná, modrá planeta. Co by se stalo, kdybychom pomalu otáčeli knoflíkem a Země se přibližovala ke Slunci?
Postupně poroste oslunění, tedy množství záření, kterým nás Slunce obdarovává. To konec konců není teorie, v budoucnu se to skutečně stane, až se začne Slunce měnit v rudého obra. To je ale trochu jiný příběh.
Začínáme točit pověstným knoflíkem. Země se přibližuje ke Slunci, množství záření stoupá a o slovo se přihlásí voda. Ta se odpařuje a dostává se vysoko do atmosféry, kde se vlivem UV záření rozloží na vodík a kyslík. Ten prvně jmenovaný pak zmizí v kosmickém prostoru.
Otáčíme knoflíkem ještě více a spouštíme apokalypsu. Ne tu podle hollywoodského scénáře ale atmosférickou. Mluvíme o oslunění kolem 1,3-1,4. Voda se odpařuje ještě rychleji, vodní pára zvyšuje teplotu (funguje jako skleníkový plyn), tím se odpařuje ještě více vody a tak stále dokola. Dominový efekt nebo spíše spirála smrti. Říká se tomu runaway greenhouse (pádivý skleníkový efekt). Nakonec je tak vysoká teplota, že se do atmosféry začne dostávat i oxid uhličitý z hornin.
A právě do tohoto bodu umístil Stephen Kane a jeho kolegové (Penn State University) vnější okraj Venušiny zóny. Ten vnitřní pak leží v oblasti, kde už je záření tak vysoké, že tam žádná atmosféra dlouhodobě nevydrží. Hvězdný vítr ji zlikviduje.
Studie se objevila na několika populárně vědeckých webech, ale skoro to vypadá, jako by se v průběhu psaní PR oddělení začalo věnovat jiným Venušiným zónám a nedopsalo to.
Vědci se totiž pokusili nejen definovat Venušinu zónu (což není moc snadné, modely jsou ošidné a o planetách toho moc nevíme), ale také najít kandidáty uvnitř této zóny. Přesněji: říci nám, jak časté takové kolegyně Venuše jsou.
Je totiž dobré v souvislosti s touto studií upozornit, že velikost planety a její údajná pozice v obyvatelné oblasti nejsou vstupenkou do světa obyvatelných světů. Jak ukazuje Venuše, záleží také na oslunění, složení atmosféry apod.
Kane a jeho kolegové našli v datech z Keplera celkem 43 kandidátů (0,5 až 1,4 poloměrů Země). Díky tomu odhadli, že by se planety o velikosti Země mohly vyskytovat ve Venušině zóně v počtu 0,32 planet na hvězdu u červených trpaslíků a 0,45 planet u hvězd spektrální třídy GK (hvězdy podobné Slunci).
Zdroj: On the Frequency of Potential Venus Analogs from Kepler Data, JPL, NASA