Pokud planeta obíhá blízko svého slunce, může být pořádně rozžhavená. Ne ale pouze proto, že dostává silné dávky elektromagnetického záření ale také proto, že je silně ovlivňována slapovými silami blízké hvězdy.
Z tohoto důvodu planetologové a astrobiologové tolik milují měsíce velkých planet. V hlubokých končinách planetárního systému, kde teplota klesá desítky stupňů pod bod mrazu, normálně život nečekáte. Mateřská hvězda zde není oslňujícím hlídačem denního nebe ale jen jasnou hvězdou na věčně temné obloze. Díky slapovým silám ale může být pod povrchem měsíce život. Nemusíme povolávat fantazii, ve Sluneční soustavě máme takovou situaci třeba u Europy.
Země je samozřejmě mnohem méně hmotná než Jupiter. Přesto i v našem skromném systému s Měsícem hrají slapové síly důležitou roli. Díky slapovým silám Měsíce a Slunce máme příliv a odliv. Funguje to ale také opačně, Měsíc je díly slapovým silám Země deformován.
Díky této deformaci se můžeme dozvědět informace o nitru Měsíce. Míra deformace je totiž závislá na „materiálu“, z něhož je objekt vytvořen. Voda je třeba dostatečně formovatelný materiál, takže příliv a odliv jsou velmi viditelné jevy.
Strukturu Měsíce nám podrobněji nastínil program Apollo. Astronauti totiž na povrchu instalovali seismometry. Seismické vlny také umožňují pohled do nitra tělesa.
Po Apollu se předpokládalo, že Měsíc má dvě části – plášť z hornin a kovové jádro. To je zřejmě částečně tekuté (vnitřní jádro je pevné, vnější tekuté).
Nová studie, založená z velké části na pozorování japonské sondy SELENE (2007-2009) ale říká, že v plášti hluboko pod povrchem může existovat část, která je možná i trvale roztavená.
Zdroj: NAOJ