Určitě jste viděli některý z hollywoodských trháků typu Drtivý dopad nebo Armageddon, které nepojednávají o současné hospodářské krizi ale o srážce Země s planetkou nebo kometou. Filmy tohoto typu jsou pro člověka s alespoň základními znalostmi astronomie spíše dobrou komedií než akčním trhákem. Jádro celé zápletky je ale pravdivé. Naše Země se v minulosti mnohokrát potkala s kosmickým vetřelcem větších rozměrů. Dinosauři by o tom mohli vyprávět. Nikde není řečeno, že se podobná kolize nemůže v budoucnu opakovat. Pravděpodobnost srážky s globálními následky je však malá a astronomové ji sledováním nebezpečných těles dále snižují. Z vesmíru nám hrozí ale daleko větší nebezpečí v podobě kosmického záření.
Výbuch blízké supernovy?
Geologové, astronomové i astrobiologové se už řadu let snaží zjistit, jaký vliv mělo kosmické záření na pozemský život. V roce 1999 objevil tým z Technické univerzity v Mnichově ve vzorků z dna oceánu velmi vzácný izotop železa, který se v přírodě běžně nevyskytuje, ale vzniká v ohromné vesmírné peci jménem supernova. Vše nasvědčuje tomu, že Země ve své relativně nedávné geologické historii čelila spršce kosmického záření z blízké supernovy. Později jiný tým vypočítal, že k výbuchu supernovy došlo přibližně před 2,8 miliony lety ve vzdálenosti 100 světelných let.
Na Zemi mohl výbuch supernovy zanechat určité následky, avšak vzdálenost 100 světelných let není „životu nebezpečná“. Kritickou vzdáleností je přibližně 30 světelných let. Pokud bychom chtěli být přesnější, pak se odhaduje, že výbuch supernovy:
- do vzdálenosti 30 světelných let by znamenal globální vyhynutí rostlinných i živočišných druhů na Zemi. Před jistou smrtí by vás ochránil maximálně tak atomový kryt.
- do vzdálenosti 100 světelných let by znamenal narušeni klimatu, mutace živočišných i rostlinných druhů apod.
- do vzdálenosti 300 světelných let by ohrozil astronauty na oběžné dráze.
- do vzdálenosti 900 světelných let by nepředstavoval žádné nebezpečí, supernova by byla pozorovatelný pouhým okem i na denním nebi.
Exploze supernovy je pro život na Zemi mnohem větším nebezpečím než kolize s planetkou. Kosmického vetřelce můžeme teoreticky najít, vypočítat jeho dráhu a z kolizního kursu ho odklonit. Technicky by to sice dnešními prostředky nebylo příliš realizovatelné ale naděje umírá poslední. Zničit planetku či kometu výbuchem, jak to předvádějí hollywoodští hrdinové, by z mnoha důvodů nebylo nejšťastnějším řešením, ale kdyby bylo nejhůře…
Před výbuchem supernovy nás ale nemůže varovat nikdo a bránit se spršce záření rovněž není možné. Těšit nás může pouze fakt, že v našem nejbližším okolí není žádná hvězda s nálepkou kandidáta na výbuch supernovy.
V učebnicích astronomie se můžete setkat se dvěma základními druhy supernov. Jedním z případů je binární systém, tvořený bílým trpaslíkem a „normální“ hvězdou. Bílý trpaslík krade materiál svému společníkovi tak dlouho, až překročí kritickou mez a vzplane jako supernova. Druhým případem jsou velmi hmotné hvězdy, jenž svůj nezřízený a krátký život zakončí výbuchem supernovy.
Život berou i dávají
Je ironií osudu, že supernovy dokáží život brát ale zároveň nepřímo i dávat. Vesmír byl na svém počátku tvořen pouze vodíkem a héliem. Z těchto dvou prvků ale žádnou planetu, natož pak život, neposkládáte. Ostatní prvky vznikaly v nitrech hvězd a ty nejtěžší při supernovách. Země, stromy, lidé…to vše je popelem prvních hvězd. Supernova zřejmě sehrála také klíčovou roli při vzniku Sluneční soustavy. Podle teorií to byl právě výbuch blízké supernovy, který byl před 4,6 miliardami lety impulsem pro „roztočení“ mračna prachu a plynu, z něhož vznikl náš planetární systém.
Kosmickému záření je naše planeta vystavena neustále. Před jeho účinky nás chrání atmosféra. Geologové přinášejí důkazy, podle kterých se intenzita kosmického záření v průběhu času mění. Příčinou může být sluneční činnost. Pokud je menší, je sluneční vítr slabší a kosmické záření může snáze proniknout do Sluneční soustavy.
Některé teorie dokonce předpokládají, že kosmické záření je zodpovědné za globální změny klimatu. V roce 2003 zveřejnili izraelský astrofyzik Nir Shaviv z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a geolog Jan Veizer z univerzity v Ottawě studii, podle které kosmické záření ionizuje molekuly atmosféry. Důsledkem je větší formování mraků, což planetu ochlazuje. Při menší intenzitě záření naopak mraků ubývá a planeta se otepluje. Tato teorie je ale více než diskutabilní.
(pokračování)
Zdroje:
