Na svět exoplanet se díváme klíčovou dírkou. Dvě nejúspěšnější detekční metody (měření radiálních rychlostí, tranzitní fotometrie) jsou totiž citlivé na planety s krátkou oběžnou dobou. Velká část planet ve Sluneční soustavě (počínaje Marsem) ale obíhá dál od Slunce.
Vzdálenější planety nám pomůže najít Gaia prostřednictvím astrometrie. Chce to ale trpělivost. Jsou nutná data za dlouhou dobu.
V nové studii se vědci pokusili nespoléhat na klíčovou dírku a trochu pootevřeli dveře. Využili data z projektu Anglo-Australian Planet Search, který probíhal do roku 2014 na 3,9 m dalekohledu v Austrálii. Jeho výhodou jsou data za dlouhou dobu. Vědci měli k dispozici údaje za 18 let. Podobných přehlídek, které fungují dvě dekády, moc není. Na McDonald Observatory běží jeden z posledních zbývajících průzkumů. Přes 20 let měří radiální rychlosti přístrojem na 2,7 m Harlan J. Smith Telescope.
Podle závěrů studie je míra výskytu chladných jupiterů (obřích planet s delší oběžnou dobou) zhruba 6,73 % nebo také mezi 5,6 až 8,7 %. Obří planeta podobná Jupiteru by se tak měla vyskytovat okolo 7 % hvězd.
Je to mnohem větší míra výskytu ve srovnání s horkými jupitery. Většina prvních objevů byli horcí jupiteři – obří planety s oběžnou dobou v řádu několika dní. Míra jejich výskytu je ale asi jen 0,84 %. Není proto překvapením, že například Kepler sice horké jupitery nacházel, ale žádná obrovská čísla to nebyla.
Podle nové studie je také míra výskytu obřích planet v podstatě konstantní nad 1 AU od hvězdy.