Exoplanety.cz

Konec dinosaurů v představách malíře.

Více než 30 let panovaly mezi vědci vášnivé diskuse o příčinách vyhynutí dinosaurů. Definitivní tečku za dohady teď přináší mezinárodní panel 41 vědců. Konec dinosaurů má na svědomí dopad planetky do oblasti dnešního Mexického zálivu.

Na počátku 80. let přišel americký vědec a laureát Nobelovy ceny Luis Walter Alvarez s odvážnou myšlenkou, podle které stojí za vyhynutím dinosaurů před 65 miliony lety kolize Země s planetkou. Své úvahy zakládal na objevu velmi silné vrstvy iridia právě z doby, kdy podle fosilních záznamů došlo k masovému vymírání rostlinných i živočišných druhů. Iridium se na Zemi vyskytuje jen vzácně, pro planetky je však typické. Teorii o cizím kosmickém vetřelci ale vědecká obec smetla ze stolu. Alvarez neměl v rukou hlavní důkaz – kráter.

Objev kráteru
Paradoxem je fakt, že kráter byl v té době už dávno objeven. V roce 1978 si geofyzik Glen Penfield procházel měření, která provedl na Yucatánu pro mexickou státní naftařskou společnost PEMEX (PEtróleos MEXicanos) za účelem hledání ropy. Penfield si povšiml v geofyzikálních měřeních zvláštního šumu, jenž naznačoval přítomnost velkého oblouku pod vrstvou sedimentů. V archívu následně dohledal další měření už z 60. let, potvrzující jeho podezření na ukrytý impaktní kráter. Své závěry si ale musel nechat pro sebe, neboť na informace bylo z komerčních důvodů uvaleno informační embargo. Svět se o existenci kráteru dozvěděl až o tři roky později, kdy ho na mezinárodní konferenci ohlásil zaměstnanec PEMEXU Antonio Camargo.

Existenci kráteru později potvrdily další geofyzikální měření i geologické vrty. Pojmenovaný byl podle vesnice Chicxulub, nacházející se téměř přesně nad jeho středem. Při procházce po poloostrově Yucatán dnes už žádné známky dávné katastrofy nenajdeme. Kráter Chicxulub o průměru více jak 180 km je ukryt pod vrstvou sedimentů a z velké části také pod hladinou Mexického zálivu.

Vášnivé diskuse končí

Mnoho vědců však ani nalezení kráteru nepřesvědčilo. Jako houby po dešti se v uplynulých letech objevovaly konkurenční teorie. Některé studie hovořily o tom, že za vyhynutím dinosaurů mohou být obři sopečné erupce, které v té době panovaly v Indii. Další studie zase přicházely s jinými možnými krátery.

Teprve nyní přichází mezinárodní panel 41 vědců se závěry rozsáhlých simulací, založených na výzkumu kráteru Chicxulub i dalších konkurenčních teoriích. Podle závěrů, zveřejněných v nejnovějším čísle časopisu Science, je oficiálním svědkem masového vymírání před 65 miliony lety kráter Chicxulub.

Podle vědců se Země tehdy střetla s planetkou o průměru asi 15 kilometrů. Dopad kosmického vetřelce způsobil vlny tsunami o výšce až několika set metrů, rázové vlny a destrukci rozsáhlého okolí. Vyvržený materiál zažehl na celé planetě rozsáhlé požáry.

Při dopadu bylo do atmosféry vymrštěno obrovské množství prachu. Ten postupem času zastínil slunce na celé planetě. Nastala tma a chlad. Rostliny nemohly provádět fotosyntézu, celý potravinový řetězec se zhroutil a přišla smrt pro většinu tehdejší fauny a flory.

Cenotes

Kráter už sice na Yucatánu najdou jen geologické vrty a geofyzikální měření, jeden nepřímý pozůstatek po velké kosmické katastrofě je však na poloostrově přítomen dodnes a stal se vyhledávanou přírodní atrakcí. Jedná se o malá jezírka Cenotes. Ty sice nalezneme roztroušené po celém Yucatánu (i jinde na světě), avšak desítky z nich tvoří až podezřele přesný prstenec, lemující kráter Chicxulub. Vznik těchto cenotes není dosud zcela objasněn. Kráter patrně narušil podloží ve svém okolí.

Důkaz přináší i plankton

Ve prospěch mexického kráteru nyní hovoří také nová studie vědců z americké Pennsylvania State University. Ti se zabývali výzkumem vápenatých schránek nanoplanktonů, jenž je velmi důležitým prvkem potravinového řetězce ve světových oceánech a mořích. Jeho masové vyhynutí před 65 miliony lety byl šach mat pro většinu tehdejších mořských obyvatel.

Vědci zjistili, že vymírání nanoplanktonu nebylo rovnoměrné. Nejvíce to odnesla severní polokoule, kde vymřelo mnohem více nanoplanktonu a také regenerace mu trvala podstatně déle ve srovnání s polokoulí jižní.

Nad severní polokouli (kam planetka dopadla) byla větší a podstatně déle trvající tma. Právě díky tomu zřejmě vyhynulo procentuálně více nanoplanktonu na severní než na jižní polokouli. Rozdílnou délku obnovy nanoplanktonu to však nevysvětluje. Podle vědců mohly být na vině toxické kovy z kosmického vetřelce, které doslova zamořili oceány na severní polokouli. Více o novém objevu v samostatném článku.

Viníka našli čeští astronomové

V roce 2007 přišli američtí vědci z Southwest Research Institute (SwRI) a jejich čeští kolegové z Karlovy univerzity s teorií, podle které vyhloubil kráter Chicxulub fragment z planetky (298) Baptistina. Asteroid obíhá okolo Slunce mezi Marsem a Jupiterem. Za vším měla kolize Baptistiny s jinou planetkou o průměru 60 km před více než 160 miliony lety. Následkem kolize se Baptistina rozlomila na 300 fragmentů o velikosti více jak 10 km a stovky tisíc dalších o průměru nad jeden kilometr. Jeden z takových fragmentů měl narazit do Země, další pak vyhloubit slavný kráter Tycho na Měsíci.

Zdroj: universetoday.com

Související články:

1. Nově objevený kráter pod Timorským mořem klíčem k době ledové?
2. Metanová Sněhurka a 49 kráterů neznámého původu
3. Sestřenice Slunce nás chce vyvraždit?
4. Příběh o konci dinosaurů vypráví organismus o velikosti 0,008 mm
5. Dopad ruského satelitu v Mexiku – aktuálně
6. T-65 milionů let: kdo přežil? Mixotrofní organismy