Může se planeta nakazit životem? Když rezonuje…

Kepler-36 v představách malíře. Credit: NASA/HARVARD-SMITHSONIAN CENTER FOR ASTROPHYSICS/DAVID AGUILA
Kepler-36 v představách malíře. Credit: NASA/HARVARD-SMITHSONIAN CENTER FOR ASTROPHYSICS/DAVID AGUILA

Před třemi lety objevil Kepler velmi zajímavý systém s označením Kepler-36. Astronomy inspiroval k zamyšlení, zda mohou v jednom systému existovat dvě obyvatelné exoplanety.

Kepler-36 najdeme v souhvězdí Labutě ve vzdálenosti 1200 světelných let. Okolo hvězdy obíhají dvě planety.

Kepler-36 b má poloměr 1,5 Země a hmotnost 4,5 Země a spadá tak do kategorie super-zemí. Kepler-36 c je podobný spíše Neptunu. Jeho hmotnost je 8 Zemí, poloměr pak 3,7 Zemí.

Zajímavé jsou oběžné doby obou planet. V případě planety „b“ je to 13,83 dní, v případě „c“ pak 16,24 dní. Co je na nich zajímavého? Tak předně mezi nimi není velký rozdíl, ale kromě toho jsou v poměru 7:6.

Pokud jsou oběžné doby (nejen planet) v poměru celých čísel, říkáme tomu rezonance. Ta se docela hodí třeba pro ověření existence planety, ale to teď není podstatné.

Obě planety se k sobě jednou za čas přiblíží na velmi malou vzdálenost. Jakmile jedna planeta vykoná 7 oběhů, ta druhá 6, takže jednou za 7 nebo 6 oběhů se planety potkají.

V nové studii se vědci podívali na dva možné důsledky podobných setkání pro život. Na Kepler-36 zapomeňte, to jsou dvě spíše větší planety a navíc teplota na povrchu („c“ bude spíše podobná Neptunu) bude hodně vysoká.

Může ale existovat systém, kde budeme mít dvě planety v obyvatelné oblasti, obě budou podobné Zemi a jejich dráhy budou v rezonanci. Zatímco vzdálenost mezi Marsem a Zemí je v ideálním případě asi polovina AU, tak u rezonujících planet může být jen v řádu jednotek milionů kilometrů.

Vědci se podívali na dva aspekty – zda podobná setkání nemohou mít vliv na sklon osy planety. Zemská osa je skloněná o 23,5 stupňů, což vyvolává střídání ročních období. Nestabilita zemské osy by pro klima byla špatnou zprávou. Podle závěrů studie ale k destabilizaci osy při setkáních docházet nebude.

Související: Planeta s velkým sklonem osy může hostit život, má to háček

Druhým tématem byla panspermie. Na Zemi jsme našli mnoho meteoritů pocházejících z Marsu nebo Měsíce. Na naší planetu se dostali jednoduše. Přiletěl meteorit, narazil do Marsu či Měsíce a katapultoval materiál „do vzduchu“. Část dopadla zpět na povrch, ale část se dostala do kosmického prostoru a poté dopadla na Zemi.

Příznivci panspermie si myslí, že meteoroidy mohou po vesmíru roznášet život. Případní černí pasažéři by museli přežít nejen průlet atmosférou ale také dlouhou pouť vesmírem. Pokud případný zelený či jinak (ne)zbarvený pidimužík nemá na meteoritu motory, tak mu na rozdíl od sondy potrvá cesta z Marsu miliony let.

Jenomže u dvou velmi blízkých exoplanet může být proces výměny materiálu podstatně rychlejší.

Teoreticky tak mohou existovat systémy, kde jedna planeta „nakazila“ životem svou sousedku.

Zdroj: Dynamical considerations for life in multihabitable planetary systems