Komentář: Rakety k Měsíci na vodu nelétají

Oblak prachu ve viditelné části spektra
Oblak prachu ve viditelné části spektra

V pátek probleskla sdělovacími prostředky zpráva o objevu vody na Měsíci. Píše se 9. října 2009 a urychlovací stupeň Centaur dopadá do kráteru Cabeus v blízkosti jižního pólu Měsíce. O několik okamžiků pozdější prolétá vyvrženým oblakem prachu kosmická sonda LCROSS a zkoumá jeho složení, aby se následně sama roztříštila o povrch Měsíce.


 

O objevu vody na Měsíci jsem psal podrobněji v článku pro osel.cz. Média i některé specializovanější weby dávají objev vody do přímé souvislosti s pilotovaným letem člověka k Měsíci. Už přitom ale neslyší silnou rezonanci hudby vzdálené budoucnosti.

 

Dnes s určitostí nevíme, kdy přesně se noha člověka opět dotkne povrchu našeho kosmického souseda. Bývalý americký prezident G. Bush před pár lety ohlásil velkolepé plány své země v oblasti pilotovaného dobývaní vesmíru. V roce 2010 měly jít raketoplány do důchodu nebo trochu méně poeticky, avšak mnohem přesněji do muzea a do šrotu. O pár let později se měla k Mezinárodní kosmické stanici vydat nová a moderní loď, navržená podle 50 let starého konceptu. A někdy okolo léta 2019 nám NASA slibovala, že na svých monitorech uvidíme kráčet člověka po povrchu Luny.

 

Nedávno na svůj balistický test odstartovala nová raketa Ares I-X a tak se nezasvěcenému oku může zdát, že velkolepé plány běží jako po másle. Realita je ovšem někde úplně jinde. Hospodářská krize a stamiliardové balíčky společně s novou administrativou si na kosmický program USA brousí zoubky. Obama se nechal slyšet, že výzkum vesmíru v současném pojetí NASA je příliš nákladný a vlastně i tak trochu zbytečný. Za pravdu mu více nebo méně dávají někteří odborníci a dokonce i astronauti.

 

Voda na Měsíci bude mít na budoucnost amerického kosmického programu asi stejně velký vliv, jako slupka od banánu na chodníku před branou Kennedyho vesmírného střediska. Jednoznačným argument některých novinářů (žel i odborníku) je úspora finančních prostředků. Astronauti si nebudou muset na Měsíc táhnout vodu a „nakopají“ si ji přímo na místě. Tato megaúsporná teorie má trhliny větší, než je průměr samotného kráteru Cabeus.

 

NASA ve svých výhledových plánech počítá s vybudováním stálé lunární základny a výměnou jejího osazenstva v půlročních intervalech. Představa obřích cisteren plných vody, létajících k Měsíci je však absurdní. Musíme si uvědomit, že současné technologie a postupy zacházení s vodou v kosmických lodích jsou „vymakány“ téměř k dokonalosti a v nejbližších letech se situace ještě zlepší. Nebudeme chodit kolem horké kaše. Myslíme samozřejmě Mezinárodní kosmickou stanici. Na vesmírný komplex se musí voda pochopitelně dovážet, což je (opravdu) velmi drahá záležitost. Díky tomu posádka musí šetřit s vodou jak se jen dá. Pojem sprcha je na ISS tabu. Stanice již disponuje nebo bude vybavena systémy, které umožňují maximální recyklaci vody. Podobnými technologiemi by měla (a jistě bude) vybavena i lunární základna.

 

Už dnes dokážeme z atmosféry stanice „odsávat“ vodní páru, recyklovat moč i užitkovou vodu z umývadla. Z vody se může vyrábět relativně jednoduchým způsobem kyslík a „odpadní“ vodík by se dal použít jako palivo pro kosmickou loď.

 

Technologickými postupy je možné se dostat téměř až na hranu ideálního stavu, kdy se veškerou vodu podaří recyklovat a znovu použít. Nutný přísun vody ze Země by v takovém případě mohl být relativně minimální, zvláště v porovnání s ostatním nákladem, který bude nutné na Měsíc dopravovat (potraviny, náhradní díly,…).

 

Větší problém se zásobami vody vyvstane při pilotovaném letu k Marsu, ale to už je trochu jiný příběh.

 

Tím samozřejmě neříkáme, že vodu na Měsíci musíme jen tak přehlédnout a ignorovat. Její využití pro lunární základnu nepochybně existuje. Když už nic jiného, tak může místní voda zvýšit astronautům komfort. S dolováním vody z měsíčního povrchu ale těžko můžeme počítat v prvních měsících a letech lunární základny, natožpak při prvních misích k našemu kosmickému sousedovi.

 

Abychom získali vodu na pokrytí celé jednodenní spotřeby jednoho astronauta, museli bychom překopat několik set kilogramů měsíční horniny. To bude velmi technicky i energeticky náročné, nemluvě o distribuci vody.

 

Voda na Měsíc nemůže a nebude hnacím motorem ani záminkou pro návrat člověka na povrch kosmického souputníka naší planety. Potrvá ještě mnoho let, než si lidé připijí vodou z Měsíce…

 

Pokud Vás zajímá otázka života na Mezinárodní kosmické stanici a ve vesmíru, pak vězte, že 23. listopadu vychází kniha P. Kubaly „ISS – Mezinárodní vesmírná stanice“podrobnosti.